... a Život běží dál - 1.díl

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 11. 3. 2013 12:14
Napsal martina
Zobrazeno: 10309

1.Díl

Jak se smířit se smrtí blízkého člověka a dokázat žít dál.

Tyto řádky nepíši proto, abych se vypovídala, ulevila si nebo vzbudila lítost a soucit. Píšu je proto, abych alespoň trochu nastínila sílu života a smrti, důležitosti a priorit v lidském životě. A následně, jak si poradit a zvládnout novou životní situaci.

 

Pro mě, asi stejně jako pro většinu lidí, je důležitá práce, rodina, zdraví, slušný a pokud možno bezproblémový život. Ovšem nic takového neexistuje na 100%, respektive vždy je to časově omezeno a bez záruky. A tak tedy posuďte sami, do jaké míry si člověk může sám za své problémy a potíže a kdy se stávají součástí života a musí se s nimi naučit žít a překonávat je.

Jako mladičká holka, 18 let, jsem se zamilovala, provdala a měla syna. Manželství nevydrželo, jak jinak, vždyť mi to všichni říkali. Byli jsme mladí, nevydovádění a také nezodpovědní. Ovšem matkou jsem už prostě byla a tím je daná jistá míra zodpovědnosti. Po dvouletém manželství, dá se říci bouřlivém, jsme zůstali se synem dlouhá léta sami. Nemyslím, že to bylo nějak moc těžké, měla jsem práci, doplnila jsem si vzdělání, byla jsem soběstačná a vše jsem zvládala vcelku dobře. Hlavně klid, žádné nervy, hádky, podvádění, nic z toho se mě už netýkalo, ale byla jsem sama. Samota je zlá, moc zlá, když si ji připustíte. Rázem vás okolí zahltí svými problémy, má pocit, že vám vlastně nic nechybí a vy jediná jim můžete pomoci. A já se snažila pomáhat, jak ale známo, to se nevyplácí. Po 10 letech už jsem byla opravdu hodně sama, vyčerpaná citově a bez „lásky“. Syn vyrostl, nepotřeboval tolik pozornosti a péče, já se mohla více zamýšlet nad sebou. Paradoxně když myslíte, že je vám hrozně, může být ještě hůře.

Onemocněla mi matka a mně začalo těžké období. V tom nejhorším jsem ale poznala svého druhého manžela. Pomohl mi z toho nejhoršího, byl prostě se mnou a to stačilo, aby měl člověk na vše mnohem větší sílu a vše zvládl. Matka se uzdravila, i když s následky na celý život. Já se po roce známosti opět vdala a zatoužila mít rodinu o trochu větší. Přes veškerou snahu se nám to nepodařilo a tak jsme se svěřili do péče lékařů (to je na jiný příběh). A ač to stálo dost peněz, bolesti a několik zklamání, tak se nám to po 2 letech konečně podařilo a narodila se nám dvojčátka. Byly to ty nejkrásnější chvíle v mém životě a to myslím naprosto vážně. Za velmi krátkou dobu v časovém úseku 4 let jsem měla to, co nikdy, a o čem většina lidí sní. Milujícího, věrného, laskavého muže, nový domov, skvělé zázemí a děti. Dvě úžasná miminka, která mi sice brala fyzické sily, ale dodávala ty psychické. Při té vší práci a péči o děti nám čas běžel jako o závod a to jsem ještě netušila, že přímo sprintem. Pořídili jsme si větší bydlení, zariskovali a šli do hypotéky. Neměli jsme dostatečné finance na nový dům a tak jsme si koupili starší dům a svépomocí ho zrekonstruovali. Práce ohromná, ale těšila nás a velkým hnacím motorem byly děti, které tam byly šťastné.

Tím by měl příběh skončit. Moc bych si přála, aby se na těchto řádkách zastavil a byl konec „…a šťastně tu žili všichni až do smrti“. Jenže to tak není, slova jdou dál. Bohužel tu už žijí jen někteří.

Po dlouhém přemlouvání, a nejen mém, se mi povedlo přesvědčit manžela, aby si zašel k doktorovi na běžnou kontrolu. Byl stále unavený (není se čemu divit - práce, stavba domu, dvojčata), byl bledý a měl čím dál častěji potíže střevního charakteru. Po týdnu přišly výsledky z krevních testů. Dostali jsme největší ránu pod pás: „Je tam něco, nevíme co, je tam toho více, musíme to zjistit, ale dobré to není.“ Začalo hektické běhání po doktorech, po vyšetřeních, po nemocnicích. Můj manžel měl panický strach z doktorů a vším souvisejícím. Bohužel nedokázala jsem mu to usnadnit i když všude jsem byla s ním a dodávala mu podporu. Diagnóza byla čím dál jasnější, nekompromisní a krutá. Zhoubný nádor v tlustém střevu s metastázemi.

Najednou všichni dávali ruce pryč: „Nevíme, co s tím, pošleme vás tam a tam“. Nechci zde nikoho a nic jmenovat, ničemu by to už nepomohlo a diagnóza byla tak jasná, že s tím stejně nemohl nikdo nic udělat, ale k tomu člověk dospěje až časem. Nejprve má pocit, že za to mohou všichni a že nebylo uděláno vše, co šlo. S odstupem času už vím, že ani nejlepší medicínské umění nemůže bojovat proti vyšší moci. Prognózu nikdo manželovi neřekl a ani já mu ji nikdy neprozradila. Žil s tím, že se uzdraví. Nastalo období smutku, bolesti, slz a přetvářky. Strašně moc jsem z něj to břímě chtěla sejmout, věděla jsem, jak ho to moc mrzí, bolí a ničí, že mi nemůže s ničím pomáhat a jsem na vše sama, miloval děti a nemohl si s nimi hrát a mazlit se. Najednou už nemohl nic, musel do nemocnice, ale stále věřil…. Podstoupil operaci, protrpěl spoustu bolesti a já s ním, nedá se to popsat. Každý den jsem viděla, jak mi odchází, slábne, vytrácí se a nemá silu ani otevřít oči, ale jako by čekal, až mu dovolím je zavřít navždy. Věděla jsem, že už to musím vyslovit, připustit, že jsem ten boj proti smrti prohrála. Nedokázala jsem ji láskou ani lstí přemoci a zastavit. Musel vědět, že je konec, už nic nevnímal. Přesto jsem věděla, že čeká, až ho ujistím o tom, jak je vše v pořádku, o všechno se postarám a vše zvládnu, ať už nebojuje a spí a spí a spí. Usnul navždy.

To, co následovalo, bylo jen nepříjemné přežívání v kolotoči úřadů, práce a bolesti na duši. Je to jen rok. Zatím stále vše zvládám a plním jeho sny a přání tak, jak chtěl a jak jsem mu slíbila. Stále pláču a smutním, ale mám přece děti, dům, dluhy, samotu, spoustu práce a povinností a právě proto musí můj život jít dál. Zní to jako oběhaná fráze, kterou v tu bolavou chvíli vůbec nechcete slyšet. Chcete, aby někdo přišel a vše vrátil zpět nebo vás přenesl do jiného, lepšího světa. Zapomeňte na lepší svět, síla a vůle k životu vás vrátí zpět do reality a ta je krutá. Musíte se postarat samy. Když máte v pozadí chápavou rodinu, hodně vám to pomůže a usnadní život.

Ať už vás život připraví o partnera/ku nemocí, nehodou, jinou tragédií, vždy ta bolest na duši je stejná a nepopsatelná, ale váš život jde dál! Smutek neodhodíte ze dne na den, ani alkohol moc nepomůže, pláč, bolest a lítost jsou nesnesitelnými společníky dlouhé dny a měsíce. V tomto rozpoložení je velmi snadné přivyknout k uklidňujícím lékům nebo alkoholu. Dejte si sklenku dobrého vína, udělejte si siestu, pusťte hudbu, u které se vypláčete, ale nečekejte, že prášky a alkohol to za vás vyřeší. Pokud máte předepsaná kvalitní nenávyková (dnes už jsou na trhu velice kvalitní a účinné preparáty) antidepresiva od svého lékaře, tak by vám měla pomoci překonat to nejtěžší období.