Něco o mých rodičích aneb: „Nemám ráda osmičky!“

Něco o mých rodičích  aneb : „Nemám ráda osmičky !"

 1998

 Můj tatínek byl něco jako kříženec Ferdy mravence a Vladimíra Menšíka, prostě činorodý srandista, bavič, zahrádkář, výtvarník, sportovec, kutil, trabantista, mariášník a nevím vlastně o ničem, co by nezkusil a hned neuměl. Nepletl se snad jen do plynových instalací a gynekologie.

Vysoký, štíhlý, mladě vyhlížející, bez jediného šedivého vlasu si se svými srandičkami vesele poskakoval životem a dokázal kolem sebe vidět práce snad na sto životů. Úžasný otec, manžel a nadšený dědeček. Nepamatuji si , že by byl nějak nemocný. Jako mladý kouřil, ale když se mu narodil 1.vnuk, přestal. Pak mu bylo 61 a začal mít takové ty řeči, jako že když se člověk ráno probudí a nic ho nebolí, tak je asi mrtvý, pak si taky pořídil motorovou kosu, aby nemusel na chatě sekat obyčejnou a uvažoval, že pustí pozemek u zahrádkářů, že toho má moc. Měla jsem dvě relativně malé děti (13 a  8 ?) a tedy spoustu běžných starostí, nepřikládala jsem tomu zvláštní význam, vždyť tak dobře a mladě vypadal. Jestli měl nějaké konkrétní potíže, tak mě  s tím nezatěžoval, bydleli jsme jinde, zdálo se, že není důvod si dělat starosti ... v létě měl opravdu ošklivou střevní chřipku, v září najednou bolesti břicha, které bystrá obvodní lékařka vyhodnotila jako asi zánět močových cest, o víkend se bolesti staly nesnesitelné, v návaznosti na předchozí si myslel, že má asi ledvinovou koliku a maminka ho doprovodila do nemocnice. Tam ho pečlivě vyšetřili a zjistili, že močové cesty a ledviny jsou v pořádku, ale má „něco" na střevech a navrhli operativní řešení, jenže ho jen otevřeli a nemohli nic dělat , rakovina byla všude. Po operaci vypadal hrozně, zažívání nefungovalo, péče mladých sester na JIPce také nebyla vždycky příliš ohleduplná, přesto tam ležel a dělal si z posledních sil ze všeho srandičky. Věděla jsem, že je zle, chodila jsem tam denně a cestou do schodů se učila zpaměti z časopisu nové vtipy a marně vzpomínala, co se kde stalo veselého, protože se ode mne očekávalo, že přijdu, budu sršet vtipem a dobrou náladou a nazpátek jsem pro slzy neviděla na schody, prožívala jsem strašná duševní muka, tatínek pro mě znamenal tolik, že to nedokážu popsat. Pak se mu udělalo trošku líp a řekli mu, co našli, psychicky se zhroutil, ale přišla moje maminka a ostře mu vynadala a postavila ho do latě, ať se vzchopí, že to má kdekdo a že musí bojovat už kvůli svým dvěma vnukům. Pomohlo to a když jsem přišla na návštěvu já, už seděl na posteli, v dobrém rozmaru  luštil křížovky a domlouval si se mnou, ať ho příště přijdu ostříhat na ježka, že mu po chemoterapii stejně vlasy vypadají. Vypadal dobře, svitla mi jiskřička naděje, měli ho dokonce dát z JIPky na normální pokoj. To bylo úterý a já se rozhodla, že si ve středu trochu doma dám do pořádku domácnost a přijedu až ve čtvrtek. Dodnes toho lituji !!!! Ve středu ho přendali na obyčejný pokoj, dostal slabou mrtvici, ve čtvrtek silnou , upadl do komatu a v pátek 24.9.1998 zemřel (čtrnáctý den co ho hospitalizovali). Bylo mu 61 a půl. Byl to šok, nebyli jsme s maminkou schopny ani pořádat pohřeb, nechtěli jsme se s ním vůbec loučit, urnu bych mu bývala nejradši vybrala červenou a s vibracemi nebo tak něco provokativního. Nic se nehodilo k mému tatínkovi.míň  než černá barva, smrt a klid, statická urna , nehybně stojící v náhrobku. Rozeslali jsme parte a ve dvou případech nám dokonce telefonovali, ať si tatínek nechá ty své blbé srandičky, že to parte vypadá jako opravdové.... Doufám, že z toho měl někde nahoře radost , já se tomu smát nemohla.

 

Nevím jestli to muselo tak dopadnout, možná, kdyby nemyslel vždycky jen na ostatní, ale trochu také na sebe, na své zdraví...kdyby nekouřil, kdyby míň pracoval a víc odpočíval, ale to by už asi nebyl on ... možná  kdyby nebyly preventivní prohlídky jen formálním aktem, možná kdyby...

 

Přikládám pár fotek :

 

ladaradostna1

 

bavič (ten úplně uprostřed)
 
ladaradostna2
dědeček
 
Úplně poslední fotky :
ladaradostna3

třídní sraz  v r. 1998 (opět uprostřed , bez jediného šedivého vlasu a to je o 3 roky starší než ti ostatní - chodil před tím ještě do učení)

 

ladaradostna4

poslední fotka :

první. vlastnoručně ulovený kapr -  pod dohledem  vnuka - nadšeného rybáře

 škoda jen, že to nebyla zlatá rybka...

asi za měsíc na to ( 24.9.1998) umřel

 
 
 
 
 

Co bylo pak:

Nemohla jsem se s tím vyrovnat, měla jsem pořád takové v sobě takovou bolest  a napětí , že jsem brečela několikrát denně. Pomohla  mi rodina - manžel a synáčkové - nenechali mi moc času na truchlení , také moje kočky a pes - zvířátka - to je asi nejlepší terapie . Nejvíc je  ale potřeba dostat tu bolest ze sebe ven, nestačí o tom všem jenom mluvit ale musí se to vyndat  tak nějak hmatatelně. Pomohla náhoda , konkrétně CD o naší rodině , které jsem tvořila pro svou široce rozvětvenou rodinu z tatínkovy strany. Výsledek  byl úžasný, nejen že jsem se naučila s PowerPointem, sehnala kdejaké staré i současné fotky a dokumenty , vyzpovídala všechny do dotazníku a pak je všechny vzájemně seznámila, ale také jsem tam napsala i o tatínkovi a jeho mrtvých rodičích a měla jsem pocit jako bych jim tím postavila pomyslný pomník a jako bych to ze sebe, všechno tu bolest a smutek vyndala a zavřela do toho CD s ježkem na obalu. Na základě této vlastní zkušenosti proto tímto děkuji panu Nachtigalovi za založení těchto stránek - nic nepomůže člověku z bolesti, obav a strachu, které prožívá, jako to, když o tom napíše, svěří se ostatním, je to jako by to ze sebe vyndal a je mu hned o kousek líp!

Život šel dál...

Kluci rostli a rychle se ukázalo, že nemusím tolik po tatínkovi truchlit, když jsem si prozíravě před lety porodila jeho věrnou kopii ...Pak si,  na dnešní dobu docela brzo a  v jeden rok, oba přivedli nevěsty, já byla šťastná , měla jsem konečně ty 4 děti, co jsem chtěla , dům plný zvířátek, začali jsme stavět svépomocí nový dům (miluju manuální práci), na nový rok 2008 starší syn oznámil, že se chce  ženit. Na potkání jsem se všem chlubila, že budu mít v pololetí 2008 hotovo : dostavíme dům, starší syn se ožení, mladší odmaturuje, já budu mít hotovo- splněno - překročeno, konečně si s manželem odpočineme, prostě světlé zítřky a samá pozitíva......

 

2008

 

Moji rodiče žili vždycky zdravě, zelenina, králíci , dostatek pohybu, tatínek sice asi 25 let kouřil ale maminka nikdy. Maminka  byla ten typ, co si nedá ani majonézu do salátu, protože to v jejím věku už není zdravé, vlasy si barví pouze přírodně - Henou a hlavně žádné prášky - to je ta chemie - to není zdravé, jak můžu pít kafe, proč si nedám raději kakao....atd.  Byla i v důchodovém věku celkem v kondici, po tatínkově smrti si našla přítele, pořídili si  psa, jezdili na kole , úžasně činorodá, pohodová a vypadala aspoň o deset let mladší než byla. Někdy kolem vánoc 2007 jí začala moc bolet noha a šlo jí to i jako do břicha nebo kyčlí nebo co. Řekla si : artróza, chodila na rehabilitaci , ale ta nepomohla, tak se na jaře 2008 doktorům (i nám) přiznala, že vlastně také trochu hubne, trochu jí nechutná, trochu má zažívací potíže, trochu má každý den večer zvýšenou teplotu ....Nebudu podrobně popisovat , co všechno jí lékaři nechali zkoumat, kam všude jí strkali hadičky a pořád tvrdili, že má všechno v pořádku. Přitom horečky byly najednou 39-40 a bolesti takové, že bez prášků to nešlo vydržet.Až někdy v květnu 2008 byla také na scintiografii a výsledek byl samý puntík . Nevím jak je složité stanovit diagnózu, ale trochu mám pocit, že někdy jde lékařům víc o body a pojišťovnám víc o peníze než o pacienta. Proč musela podstoupit spoustu různých a nepříjemných vyšetření, když se nakonec udělalo jedno jediné CT a bylo jasno : rakovina plic s metastázemi v kostech.. Bohužel se jednalo o nemalobuněčný karcinom. Byl květen 2008. Ošetřující lékařka řekla , že její stav je velmi vážný, operovat to nejde, zkusí chemoterapii, ale tenhle typ nádoru na to moc nereaguje a že můžu přijít kdykoliv a přinést jí cokoliv bude chtít. Vlítla jsem na internet : „ přežití většinou v měsících od zjištění" a pak děkovala bohu (ač jsem bezvěrec), že maminka přístup na internet nemá. Všechno bylo zase zpátky,  byla jsem uzlíček nervů. Horečnatě jsem mezi těmi negativními informacemi hledala nějaké stéblo, kterého se chytit a našla jsem spoustu slibných čajů (vilcacora, červené lapacho, čaje z ajurdvédské medicíny ), potravinové doplňky (Ovosan) , dietní rady (omezit cukr a maso, přidat ovoce a zeleninu, šťávu z mrkve, červené řepy atd.) tak jsem to všechno vytiskla a zakoupila a soustředila se na  to, abych mamince poskytla duševní podporu a nosila jí drobné dárky a pozitivní informace. Čas běžel, uvědomila jsem si, že se musím smířit s tím, že můžu pro ní udělat jen to, co je v mých silách a nejdůležitější je udržovat maminku psychicky v pohodě.

 

Teď (listopad 2008) je maminka po 1. chemoterapii (šest dávek), hodně zhubla (i když teď zase nabrala 4 kila), má rozházenou krev a je unavená , musí se šetřit, ale vůbec žádné bolesti, jen pocit těžkých nohou ,  paruka jí moc sluší a k jejím čerstvým 68- mým, narozeninám jsem jí koupila strečové džíny ....

 

V půli prosince půjde znova na scintiografii atd a po novém roce má slíbenou biologickou léčbu v Praze . Maminku samotnou už to tak nebere, že má rakovinu ( i když chemoterapii zpočátku velmi špatně snášela) a dělá to, co jí vždy bavilo : udržovat rodinnou pohodu, ale přitom nezapomínat  vymýšlet a organizovat práci svému okolí - tady bude trávník , to se porazí a bude tu nová jabloň, na chatě je také spoustu práce , no a teď si zrovna nechává měnit v půlce bytu okna a těší se, že si koupí do kuchyně nové záclony a jaký pěkný výhled na ptačí krmítko bude odtud mít kocour Mates  a jestli mu to Betka (kříženec vlčáka a dobrmana) nebude závidět. Také by to chtělo do vánoc  vymalovat....

 

Spolu s maminčiným úžasným přítelem Jendou a celou naší rodinou (včetně maminčiny 89-ti leté vitální maminky) se těšíme z každé i drobné pozitivní zprávy a doufáme a přejeme si, aby mamince ta psychická pohoda a obdivuhodná energie ještě dlouho vydržela a ještě dlouho dokázala se svou nemocí bojovat !!!

 

Snad energie a optimismus mé maminky někoho inspiruje a dodá mu sil....

 

Lada Radostná  ( Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. )

 

Komentáře  

 
0 # Merinsky 2010-01-27 14:26
Hodne moc se mi libite vsechny na te spolecne fotce. Maminka byla velmi sarmantni a i v paruce ji to hodne sluselo. Cas sve zahoji, uzivejte si radosti zivota, vnoucatka. S.M.
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.