Františkovy Lázně

Františkovy Lázně


Jsem tady. Lázně mě uvítaly fantastickým počasím. Ráno to ale všechno vypadalo úplně jinak. Vstávat v pět je přece jenom hodně náročné, ale zvládla jsem to a můj muž Vláďa taky. Lépe než já. Dokonce mi udělal sváču do vlaku. Jako správní staroušci jsme z domova samozřejmě vyrazili hodně brzy. Pořád si nějak nemůžeme zvyknout, že k nám domů jezdí metro, takže každá vzdálenost se zkrátila nejméně o dvacet minut.

Hlavní nádraží žilo svým životem. Samozřejmě bezdomovci žebrající v různých zákoutích, překvapil mě i velký prostor zabírající hrací automaty. Stojíme před cedulí, kde má naskočit číslo koleje, odkud vlak Ohře pojede. Je čtvrt hodiny do jeho odjezdu a stále nic. Po pár minutách se objevuje číslo 5 a my kvačíme, aby nám náhodou neodjel. Je to ale zbytečné, protože vlak ještě není přistaven. Zbývají čtyři minuty do odjezdu, vlak se pomalu sune. Ptám se průvodčího, který vagón je místenkový. „Žádný tu není,“ odsekne. Tak nasedám do toho, který je přede mnou. Vláďa vyvláčí můj kufr a je rád, že to má za sebou. Ještě si zamáváme a vlak se dá do pohybu. Kupé zeje prázdnotou. Vlastně ne tak docela, protože jsem tam byla já a obrovitý kufr. Do Ústí prostě pohoda. Tam přistoupil mladíček, který poslouchal hip hop, přestože měl sluchátka, v kupé dunělo. V kupé se objevila i dívenka, která frkala, smrkala a kašlala až do Karlových Varů. V Chebu mi s kufrem pomohla snad ta nejstarší žena z vlaku. Bylo to milé, ale zastyděla jsem se. Musím se dát do kondice! Pak cesta autobusem a taxíkem. V recepci mě uvítali, popřáli hezký pobyt a hupky dupky na pokoj. Je hezký, ne velký. Moje spolubydlící je Boženka Nováková z Nejdku. Je tady již popáté. A tak jsme vyrazily ven a na kafíčko. Jedním slovem – krása.

 

Kdo nebyl ve Františkových Lázních, měl by se sem vydat. Němci zjistili, že je tu krásně, tak sem houfně jezdí a opět si myslí, že jim patří. Čechů je tu odhadem třetina. Pořád jsou znát rozdíly v přístupu personálu. Ne, že by nebyl milý, ale Němci v hotelu mají lepší místa v jídelně – u oken. Vždy sedí jen čtyři u stolu, kdežto Čechů se sice k větším stolům mnohdy vejde šest. Zatímco Čech si chodí nalévat čaj z konvice, Němec ho má v konvičce na stole. Zatímco Čech má bílou kávu, Němec má bílou i černou. Takových drobných rozdílů je kupa. Němci jsou samoplátci, ale za Čechy platí pojišťovna, ostatně i když něco doplácejí, tak to také není málo. Ale nechť, tvrdím, že i tohle se Čechům jednou nevyplatí, pokud honem nezdvihnou hlavu. Už nejsme chudí.

 

V pondělí jsem konečně šla k doktorovi a ten mi předepsal procedury. Byla to docela legrace. Čekala jsem dlouho a se mnou další. Když se otevřely dveře ordinace, vykouknula šedivá hlava pana doktora. Rozvážně mě pozval dál. Ptal se mě na obvyklé věci a chvílemi jsem měla pocit, že usne. Když mi prohlížel prso, vzpomněla jsem si na Postřižiny. Bylo to jen tak tak, že neusnul.

 

První procedura bylo cvičení v bazénu. Cvičitel mladý, krásný a dokonce vtipný. Ženy od 25 do 70 mu po cvičení tleskaly a on tleskal jim, jaké byly úžasné. Přitom se tam stokilové dámy rozverně honily, přetáčely se z jednoho bůčku na druhý, vytahovaly svá tlustá lýtka, některé dokonce i stehna, nad hladinu, byla to prostě legrace. Dalším bodem byla bublinková - perličková - lázeň. Přišla jsem do komplexu zvaném Luisiny lázně. Čekala mě naplněná vana, vlezla jsem do ní a kolem mě to bublalo. Bylo to moc příjemné. Doktor mi ještě předepsal klasickou masáž, uhličitou lázeň, vířivou lázeň na dolní končetiny, lymfodrenáž pravé paže. Šlapací bazénky a co je snad úplně skvělé – je masáž podvodní. To vlezete do obrovské vany a tam vás sestra masíruje proudem vody od plosek nohou přes ruce, stehna, přes záda až po ramena. Jednou, když jsem přišla na šlapací bazénky, už ze šatny jsem slyšela zpěv moravských písniček. Při této proceduře přecházíte z jednoho bazénku do druhého, v prvním, kde je dezinfekce, přešlapujete na místě půl minuty, pak přešlapujete v bazénku s horkou vodou dvě minuty, pak se studenou, následuje bazének s oblázky, a tak pokračujete celkem asi sedmi bazénky. Když jsem tam tenkrát vešla, šest žen ve spodních kalhotkách a tričkách přešlapovalo a do taktu si zpívalo. Před nimi stála sestra a dirigovala. Úchvatný pohled. Hned jsem byla do procesu i zpěvu zapojena. Musím říci, že to bylo zábavnější než šlapat jen tak. Spolubydlící Boženka Nováková bydlí v Nejdku a je to opravdu čiperná, pohybově velice zdatná dvaašedesátnice. Má nemocné plotýnky, ale doma pracuje na zahradě, takže má každodenní trénink. Je moc hodná, ráda povídá. Takže už vím, co všechno pěstuje na zahradě, která je její velikánskou chloubou.

 

Dnes přijeli naši. Tedy dcera Adélka s manželem Martinem a byla s nimi i moje kamarádka a zároveň maminka Martina Bohunka. Jsou totiž u Jáchymova na Mariánské boudě, odkud je to zhruba šedesát kilometrů. Obešli jsme kolonádu, prameny v dosahu, poobědvali, na kolonádě si dali kávu se zákuskem a odjeli. To mi zbývalo ještě čtrnáct dnů. V deset hodin 28. října volá Vláďa. Umřel nám kocour Diego. Byl prý statečný a držel se do posledního dechu. Pral se o život, až Vláďovi prokousl prst. Teprve třetí injekcí se ho veterinářce podařilo uspat. Je mi to hrozně líto, že jsem ho nemohla držet za packu. Ale Vláďa to zvládnul. Diego Armando Maradona z Dědkova Mlýna byl ta největší kocouří osobnost. Několikrát jsme málem o něj přišli, nejhůř na tom byl zhruba před dvěma roky na Velikonoce. To se v Dědkově Mlýně zatoulal, a když se po několika dnech vracel, našla ho Adélka s Martinem na cestě. Ležel tam a sotva popadal dech. Na veterině dostal antibiotika, řekli, že je to zápal plic, a pokud bude ještě ráno, máme přijít na kontrolu. Diego to přežil, ale od té doby už nebyl úplně v kondici.

 

 Lázeňský švihák


Než jsem jela do lázní, kamarádky mě upozorňovaly, abych si dala pozor na lázeňské šviháky. Hodně jsem si z toho dělala legraci. A ouva. Z ničeho nic se objevil u stolu. Vysoký, štíhlý, něco málo přes čtyřicet. Na sobě šaty střihu dvacátých let minulého století. Puntikovaného motýlka, na nohou boty a psí dečky přes ně. Tomu všemu vévodily černé vlasy pomazané brilantinou, které ostře kontrastovaly s bílou pletí. Kolem něj se linula těžká, ostrá vůně. Při představování podával ruku - leklá ryba. U stolu se mnou sedí Maruška Jará, čtyřiatřicetiletá příjemná parťačka. Očividně se mu líbí. Začal se s námi bavit. Nedopadlo to ale nijak slavně. Jeho první věta byla, odkud jsme. „Z Prahy a všichni, když to řekneme, tak když nezkřiví úsměv, tak alespoň znejistí,“ odpovím. „Odkud jste vy,“ ptám se já. „Původně z Prahy, teď z Uhlířských Janovic, mám tam pohřební službu,“ netají své povolání. Pomyslím si, že to přesně sedí. On ale pokračuje, že sem jezdí už patnáct let, že pozná, kdo má na kahánku. „Vím předem, koho budu mít u sebe,“ povzbudivě pokračoval a díval se na mě, přitom se vesele směje, jako by řekl ten nejkrásnější vtip. Prohlížím mu pokud možno nenápadně zuby, zda nemá ty horní dvojky delší. Nemá. Naopak při objednávání jídla na druhý den konstatuje: „Bramborové knedlíky si nemůžu dát. Lepí se mi na horní protézu.“ Stačí se ještě zeptat, jestli jsem bydlela v Praze 7 před válkou a to už doopravdy téměř padám pod stůl. Tak stará nejsem. Druhý den stála před domem Pragovka. Byla jeho. Do role lázeňského šviháka se opravdu vžil.

 

Moje procedury – skupinové cvičení v bazénu, skupinové cvičení, masáž klasická lymfodrenáž ruky, koupel perličková, masáž podvodní, šlapací bazénky, koupel uhličitá, koupel vířivá na nohy a volné plavání. Kromě toho chodím do akvafora. Je nově postavené a kromě vířivky neustále obsazenou Němci, je tam velký bazén, kde občas ze zdi stříkají proudy vody, je tam jeskyně, kde to svítí všemi barvami a konečně je tam i bazén na plavání. Takže báječné vyžití v neděli, kdy část lázeňských hostů chodí tančit. Kultura patří k léčebnému procesu a tady ve Františkových Lázních si to vzali k srdci. Navíc spousta programu je pro lázeňské hosty zdarma. Tak jsme byly na Ledecké dudácké kapele, což mně opravdu nic neříkalo. Dva klarinety, basa, vozembouch, housle a dudy. Vrcholem pro posluchače byla píseň Tancovala bába s dědkem, kdy jeden klarinetista si vzal kšiltovku a druhý šátek a začali spolu tancovat. Češi většinou zůstali klidní, ale Němci se plácali do stehen a hlasitě se smáli. Jak pak řekl klarinetista, Němci lépe reagují. V Císařských lázních jsme byly na francouzských šansonech, kdy skvělá klavíristka Randová a zpěvačka Luhanová předvedly opravdu skvělý výkon, samozřejmě, že největší úspěch měly šansony Edith Piaf. V divadle Boženy Němcové pořádali k devadesátému výročí založení republiky Rusalku. Liberecký orchestr byl skvělý. Zaujal mě vodník v podání Pavla Vančury, skvělý byl Mexičan Almaro v roli prince.

Každému, kdo má jen trošku možnost, doporučuji – jeďte do lázní !

Jana Daňhová ( Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. )

 

 

Komentáře  

 
0 # PozdravGuest 2009-12-06 12:48
Pani Daňhová, děkuji za Vaše milé řádky. Smála jsem se, až mi tekly slzy. I já jsem na pokoji v nemocnici měla \hlásnou troubu\"" a též se nyní těším do lázní. Asi to budou právě ty Františkovy. Přeji Vám zdravíčko, pohodu a stále veselou mysl. Vítězslava"
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.