Jak jsem se potkala s Mrchou

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 9. 1. 2009 0:00
Napsal Jana Daňhová
Zobrazeno: 7785

Jak jsem se potkala s Mrchou

 

Byla jsem na pravidelné kontrole u své gynekoložky Aničky. „Měla byste jít ještě na prsa,“ končí vyšetření a píše lísteček – doporučení na mammo. Říkám si, proč ne, potíže žádné, bude to rutinní záležitost jako už před třemi lety. Je ale potíž se objednat. Jednak Avon udělal jakousi akci, že každá žena, která přijde na kontrolu prsou, dostane dáreček, jednak se blížil konec roku 2007, to znamená konec zdravotnictví bez poplatků. Nakonec se podařilo kamarádce /v duchu jí říkám Dobrá Duše/, která tam zašla osobně, mě objednat na 14. prosince.

 

 

V čekárně je poměrně hodně lidí. Ale to už taky znám. Část z nich čeká na ambulanci gynekologie a jen menší část na rentgen prsou. Vše probíhá jako minule: kabinka – svléknout do půl těla, prso zmáčknou dvě destičky, poté druhé a je hotovo. Podle pokynů sestry čekám v čekárně, zda nepůjdu ještě na sono, kdyby tam byla náhodou nějaká nesrovnalost. Stejně jako minule. A taky že jo. Ale ani to mě nerozházelo. Opět si odkládám, sestra mě ukládá na lůžko do správné polohy a paní doktorka vyšetřuje. Na obrazovce se jí něco asi nezdá, tak se ptám: „Je tam něco špatného?“ A ona odpoví – „Vydržte, všechno vám řeknu.“ A stále vyšetřuje. Tak to už je rozdíl proti minule a já už začínám tušit. Je tam. Sestra mi ohleduplně pomáhá z lůžka, povzbudivě se usmívá a paní doktorka, za kterou přišla už i další, mi oznamuje, že našla nádor o velikosti 7 mm. Ptám se, zda je zhoubný – to nepotvrdí, ale objedná mě na biopsii na 14. ledna. Tak si říkám, to nebude zase asi tak zle, když mám přijít až za měsíc. Všichni jsou na mě tak milí, že se rozpláču.

 

Musím ale do práce. Přesto se stavím u kamarádky Dobré Duše, která pracuje hned vedle. Chová se naprosto profesionálně. Chvíli mě nechá poplakat, uvaří kafe, prohodíme pár slov o něčem jiném a já už klidnější jdu pracovat. Volám manželovi a docela asi tvrdě mu říkám – tak jsem dopadla špatně, mám rakovinu. Ale je to malé a snad s tím půjde něco dělat. Na víc se nezmůžu. V práci na internetu hledám informace. Moc jsem toho nenašla. Nedověděla jsem se například, že rakovina prsu nemůže /asi nikdy/ být metastází. Že je to vždy prvotní nález. Zato jsem se dověděla, že jsou snad stovky druhů rakoviny. Zásadní podle mého zcela laického názoru bylo, že jeden nádor vysílá něco /tuším receptory/ dál do těla – je agresivnější, nebo jiný je milosrdnější – jestli to o nádoru vůbec lze takto říci –, a ten, když se zjistí brzy, dá se operativně možná bez dalších následků odstranit.

 

Doma se s manželem domluvíme, že to zatím nikomu neřekneme, aby všichni okolo měli pokud možno hezké Vánoce. Souhlasí. Už ale neřekne, že se svěřil své mámě. Ta volá mé dceři Adéle se slovy: „To je strašné to s tou tvojí mámou.“ „A co se stalo, babičko,“ ptá se Adéla. „No jak má tu rakovinu, ty to nevíš?“ Asi tak se moje dcera dověděla o mé nemoci. Před ostatními z rodiny se to snad podařilo ututlat až do biopsie. Vešla jsem do stejné místnosti jako na sono. Zase mi paní doktorka vyšetřovala prso a pak řekla, teď se nelekejte, bude trochu rána. Zní to, jako když nastřelujete do panelu hřebíky. Nebolí to. Opakovala to třikrát. Výsledek histologie bude za týden. Ještě následuje další vyšetření, jakýsi rentgen. To se položíte na břicho, prso strčíte do díry v lůžku a pak se už jenom nesmíte hýbat. Na počítači to cosi ukazuje, to ale nevidíte, občas slyšíte zvuk, jako když se dřou o sebe dvě kovové desky. Nebolí to. Všichni jsou přátelští. Následuje setkání s docentem-prsařem. Prohlíží všechny rentgeny. Prohlíží i mě. Ptá se, co bych řekla na to, kdyby odoperoval celé prso. „V tuto chvíli souhlasím se vším, ale jak se zachovám po operaci, to vám teď neřeknu,“ odpovím upřímně a jsem vyděšená. Objedná mě na nástup do nemocnice na 27. 1., což je neděle, a operace proběhne 28. 1. Ještě mi dá doporučení na internu a na krev se mám stavit jindy u sestřičky v jeho ordinaci. To se s panem docentem-prsařem vidím znovu. Nabízí mi židličku a mě poleje horko. Nic hrozného se ale nekoná. Ukazuje mi na rentgenu, kde ta Mrcha-rakovina je, a ujišťuje, že se bude snažit to zvládnout, aniž bych přišla o prso. Tak to jsou snad dobré zprávy, říkám si.

 

Od 16 let, to jsme byli na chmelu, jsem kouřila – kromě těhotenství a kojení. Teď jsem kouřit přestala.Všechny kuřáky musím uklidnit. Jde to. Nejdřív jsem si aspoň půlčíka dala, ale pak jsem koupila propagované pastilky s nikotinem a přestala úplně. Během týdne se ze mě stal nekuřák. Nikdy bych tomu nevěřila. Jsem cucač pastilek, ony ale nejsou nic moc chuťově, tak víc než jednu dvě si už dnes (po několika měsících) nedám. Ztloustla jsem 15 kilo.

 

Mrcha musí ven

 

Je neděle 27. ledna 2008. S manželem a Adélou jsme poobědvali kuřátko a vyjeli do nemocnice. V čekárně ambulance je docela dost lidí, odhaduji, že většina jde na operaci. Mají s sebou totiž velké tašky. Přihlásím se v recepci, změří mi tlak, následuje pohovor s lékařem, který se ptá už poněkolikáté, zda jsem měla v dětství např. spalničky, co jiné operace, co moji rodiče. Vracím se do čekárny. To už tam je Maruška, s kterou jsme se potkaly u docenta-prsaře, a měly jsme předmluveno, že budeme spolu na pokoji. Maruška je veselá, žádné ponuré myšlenky z ní není cítit. Jen má starost o psa, kterého nechala doma a má ho převzít syn.

 

Přichází pan doktor a odvádí nás do druhého patra. Přebírá nás sestřička, která nám oznamuje, že má volná lůžka na různých pokojích. Jedno na třílůžáku a druhé na šestilůžáku. Maruška zareaguje dříve. Vcházím na šestilůžkový pokoj. Rozhovor ztichne. Tak se představím, jdu ke své posteli. Začínám vybalovat věci a rozhovor se opět rozproudí. „Mně budou dávat pět dávek po pěti dnech, slezou mi vlasy, nevím, jestli do toho mám jít. Co myslíte, Boženko?“ Boženka neslyší. Je to stará paní, která chodí s pomocí francouzské hole. Otázka tedy zazní silněji. Boženka odpoví, že dnes existují paruky, tak přece není tak drahé si nějakou pořídit. „Na tý onkologii byla doktorka, a ta na mě začala křičet, že to vydržím a že zná doktora, co mě tam poslal a taky mi řekla, že ten doktor má cukrovku. Ale já mu to řeknu, že vyzrazuje jeho zdravotní stav.“ Bez dalšího nadechnutí obrací hlavu ke mně a ptá se: „S čím vy tu jste.“ Odpovím: „S prsem.“ Ona na to, že to mám tedy dobrý, že tam byla jedna a že šla za čtyři dny domů. Už nereaguji a snažím se číst si knížku, kterou jsem dostala k Vánocům. Jmenuje se Děvčátko a vypadá to na pěknou romantiku. Těším se. Doma na to nebyl čas. Ale pronikavý hlas ženy odnaproti neustále skloňuje slovo rakovina v každém pádě. Pojmenovala jsem si jeho majitelku Hlásná Trouba.

 

Vzpomněla jsem si na Bety MacDonaldovou a její knihu Co život dal a vzal. Popisuje tam život v tuberkulózním sanatoriu a jedna z jejích nejmoudřejších vět byla, že: Nejdůležitější ze všeho je, kdo je s kým. Dala jsem jí opět za pravdu. Zase se snažím číst a už na třetí stránce chápu, že hlavní hrdince umírá nejlepší kamarádka na rakovinu. A asi tak ještě sto stránek umírat bude. Sklapnu knihu. Chci se projít na chodbu. Zastaví mě ale žena, která leží ob postel. Představí se. Komentuji, že má stejné jméno, jako jeden náš prezident. Pochlubí se, že i její jméno za svobodna se shodovalo se jménem jiného prezidenta a je shodné dokonce i s jménem zdejšího primáře. V duchu si ji pojmenuji Paní Prezidentová. Zdá se docela sympatická do doby, než zdvihne košili a řekne: „Podívejte, jakou mám jizvu, operoval mě sám primář.“

 

Vyděšeně zírám na jizvu, která se táhne od prsou až do podbřišku, úhledně míjí pupík. Navíc vím, že primář zdejšího oddělení je náš nejlepší onkolog, co se ženských věcí týká. Paní Prezidentová obléká košili a říká: „Myslíte, že mu mám za to něco dát?“ Zmateně něco zamumlám a téměř vybíhám na chodbu a do sprch, kde na sebe pouštím proud studené vody. Když se vracím, potkávám Marušku. Sedíme na chodbě a vyprávíme si své zážitky. U nich se nemluví, tak si čte. Přes zeď slyší hovor od nás. Když se vracím na pokoj, na řadě je ministr Julínek, poplatky ve zdravotnictví a především strava.

 

Hlásná Trouba prohlašuje, že se to nedá „žrát“, ostatní moudře přikyvují, jen Boženka mlčí – neslyší. Přinášejí večeři. Mně nesou teplou – bramborovou kaši a silnější plátek teplé šunky, ostatní mají studenou, většinou rohlíky a sýr. Hlásná Trouba vztekle hodí rohlíkem a volá pravděpodobně dceři, aby jí hned přivezla šunku a pivo. Já mám večeři výbornou, ale cítím na sobě několik párů očí. Nechávám půlku se slovy, že už nemůžu a odcházím na chodbu. Maruška už tam je taky, syn si psa vzal k sobě, tak jsme klidné a zítřek může přijít.

 

Večer dostávám nějaké injekce – chci se jít osprchovat, ale Hlásná Trouba mi řekne: „Nikam nechoďte, stejně se musíte ráno koupat.“ Nemám sil odporovat. Dělám, že si čtu a mezitím vyslechnu znovu, jak Hlásné Troubě vypadají vlasy, jak na „To“ nepůjde, jak na „To“ půjde. Naštěstí přichází její dcera – hubené, tiché, zdvořilé stvoření – a přináší jí pivo a šunku. Je chvíli klid. Usínám, ani nevím jak.

 

Tak je 28. ledna 2008. Dnes mi buď jenom „rozřežou“ prso, nebo ho uříznou celé. Až se kouknou. Plánována je operace menší, že Mrchu vyříznou. Ale kdo ví. Nemám čas přemýšlet. Ráno sprcha – tu mi povolila i Hlásná Trouba, potom přichází kamarádka Dobrá Duše s novinami, pak mě posílají ještě na sono, aby na prsu udělali křížek, ne aby mu požehnali, ale aby věděli, kam mají říznout. Potkávám svou gynekoložku Aničku, kterou jako v mrákotách objímám. Ona mi přeje, ať to dobře dopadne. Je milá. Oblékám pevné punčochy a přijíždí zřízenec, který mě veze chodbou k výtahu, pak zase chodbou. To už vidím na druhém lůžku spící Marušku, která to má za sebou. Okolo mě se mihne Ochránce. To je přesně ten typ člověka, kterého musíte milovat nebo nenávidět. Nikoho nenechá lhostejným. Je to dlouholetý nadřízený Dobré Duše. Léta jsem s ním spolupracovala a pak jsem pracovala v lékařské organizaci pro něj. Byl to nejférovější nadřízený, skvělý kamarád, přítel, jakého potkáte v životě jen zřídka. Prohodí vlídně něco jako: „Co se tady válíš?“ A mně stačí, že vím, že tady je a tedy se vlastně nemůže nic stát. Ještě zaregistruji vrchní - drobounkou Zdeničku a docenta-prsaře. Pak už mě vezou na sál, představuje se mi anestezioložka, tuším Kučerová, uvazují mě do zvláštní polohy a pak se probudím na JIP.

 

Den po Mrše

 

Nevím, kolik je hodin, a je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Dávají mi nějaké výživy, nad sebou mám monitor a zdá se mi, že se neustále nafukuje rukáv a měří mi tlak. Přichází sestra a říká – 50 na 30 – to není možné. Hledá nějaké drátky. Tlak se zvýší.Už je spokojená, tak odchází. Bolí mě v kříži. Úporná bolest. Potřebuji se aspoň trochu otočit. Nejde to. Asi znova usínám. Opět se snažím otočit. Nejde to. Sundavají mi rukáv na tlak. Usínám. Vedle paní zvrací. Mě vymotávají z drátů. Někomu zavádějí hadičky na čuraní. Nechci. Je asi ráno. Sestra mě vede na záchod. Vyčistím si zuby. Mihne se docent-prsař, zeptá se: „Dobrý?“ Pohladí mě po ruce. Je to milé. Vezou mě na pokoj. Tentokrát na třílůžák. Moc si toho nepamatuji. Jen vím, že za mnou přichází Dobrá Duše, nese mi noviny. Je to úžasné. Přichází za mnou Ochránce a vysvětluje, že nastala v podstatě ta lepší verze. Nádor byl opouzdřen a předběžně uzliny na pohled byly čisté.

 

Z prsa Mrchu vyřízli. Ostatní řekne histolka. Jsem moc ráda. Ani nevím, co žvaním. Maruška odchází už domů. Je to všechno rozmazané. Na jednom lůžku leží vychrtlá mlaďoučká dívenka – odhaduji šestnáct let. Má starost, zda pro ni přijedou rodiče. Vypráví, že studuje střední ekonomickou školu a že se těší domů. Rodiče přijeli a stačím zaregistrovat, že říká – ani to nebude vidět. Je to jen malá jizvička a to nikdo ani nepostřehne, nebo se to zatře make upem. Je tak vychrtlá, že si začínám myslet, že jsem možná byla na pokoji s nějakou slavnou budoucí modelkou. Odchází, ani nepozdraví. Že by už měla hvězdné manýry? Zůstávám sama a je mi dobře. Chvílemi usínám, chvílemi si čtu, přichází manžel, syn i dcera a jejich partneři. Mají o mě starost. Zatím tvrdím, že to byla „brnkačka“. Mám obavu, že horší část mě čeká. Na chodbě si dávám kávu z automatu.

 

Přichází Paní Prezidentová – dnes jí vytáhli stehy a říká, že se jí to krásně hojí. Bojí se další léčby. Nedivím se. Uvažuje, že ji nebude absolvovat. „Tolik lidí si s vámi dalo tolik práce a vy byste to vzdala? Jak byste to mohla udělat?“ reaguji, ale víc o tom nemluvíme, protože se chodbou blíží Hlásná Trouba a vykřikuje cosi, a není to lichotivé, o večeři. Zdvihám se a kvapně odcházím do pokoje. Ráno mě probouzí sestra, dává mi teploměr. Je hluboká tma, asi něco okolo šesté. To je ta hodina, kdy ještě nepracuje ani tlusté střevo, jak říká jeden můj známý. V nemocnici se pracuje naplno.

 

Franz Josef by měl radost, že nařízení kvůli jeho nespavosti je v platnosti i v 21. století. Jdu na převaz. Docent-prsař mě informuje, že se zdá, že Mrchu vzali celou, že to ale jde na histologii. Mluví opatrně, je vlídný a já na sobě pozoruji, že sice pozorně poslouchám, ale za každým slovem hledám ještě něco víc. Chci slyšet – dobrý, nebo špatný! Asi v té mizérii dobrý, usuzuji cestou na pokoj, kde mě čeká ranní tisk a moje zlatá Dobrá Duše. Chvíli posedí, tváří se optimisticky a vypráví, jaká mrazivá byla cesta do práce, jak vymyslela novou trasu z domova do nemocnice a snaží se mě přivést zase na normální myšlenky. Je psycholog a psychiatr zároveň a ani o tom neví. Do pokoje přichází nová pacientka. Jde na gynekologickou operaci. Je jí něco málo přes čtyřicet, pěkná, štíhlá, usměvavá. Má dvě děti a opravdu se při historkách, které o nich vypráví, smějeme. Proklábosíme a prousmíváme vlastně celý den. Kromě chvil, kdy ji připravují na operaci. Nejdřív oholit, pak klystýr. A tak běhá mezi záchodem a pokojem.

 

Jedu domů

 

Opět je ráno a při kontrole mi docent-prsař nabízí, že můžu jít domů. Jsem bez teplot, jizvy se hojí, tak volám syna Filipa, aby pro mě přijel. Na městskou hromadnou dopravu se opravdu, ale opravdu ještě necítím. Při každém zhoupnutí v autě cítím bolest. Nejhorší jsou kočičí hlavy. Tak Filip vybírá cestu pokud možno bez kostek. Domu přijíždím unavená. Nikdo, kromě kocoura Diega Armanda Maradony z Dědkova Mlýna, mě doma nečeká. Manžel je v práci. Zalézám do postele a konečně mě přestávají bolet záda.

 

Přemýšlím, co jsem udělala kdy špatně, co bych tak v životě bývala měla udělat jinak. Téměř osm let se starám o svou matku. Když zemřel táta, zůstala v bytě sama. Je špatně pohyblivá a teprve nedávno jsem se od lékařů dověděla, že má Alzhaimerovu nemoc. Před tím jsem její chování přičítala nedokrvení mozku, stáří a podobně. Tak se stávalo, že v noci zazvonil telefon a máma mi sdělovala, že je jí špatně. Jela jsem za ní, pohotovost mi zavolat zakázala. Uvařila jsem jí čaj a bylo všechno zase v pořádku. Její nespokojenost se den ode dne násobila. Hrůůůza byla podle ní všechno. Nedávno si opět stěžovala, tentokrát na to, že je vedro, a tak jsem jí veselým hlasem říkala: „Ženou se mraky, bude bouřka. To se pěkně pročistí vzduch.“ Máma s brekem na krajíčku mi odpověděla: „To je hrůůůza, víš, jak se bouřky bojím.“ To tedy nevím. Když jsme jezdili na Lipno, nebo na Slapy, tak nás děti nechala v bouřce plavat. Sladkým hlasem tedy pravím: „Pak ti ale bude určitě líp. V paneláku se nemusíš přece ničeho bát.“ „No ale tady je to hrůůůza.“ Už jsem nezkoumala, co je ta hrůza. Nedávno jsem byla na školním výletu 9. A. Jezdíme každý rok a mě to vždycky nesmírně osvěží. Když jsem pak mámě vyprávěla, jak to bylo hezké na zámku Lemberku, jak jsme byli u spolužačky Jany na chalupě a jak je Jana statečná po dvou operacích páteře, že si vůbec nepostěžuje, máma to komentovala: „Ona byla vždycky tlustá. To má z toho. Mě ty nohy taky bolí, to je hrůůůza.“ Úplně pominula, že Jana dělala celý život těžkou fyzickou práci, je totiž umělecká kovářka, nedošlo jí, že je Jana o třicet let mladší. Hrůůůza je i to, když pečovatelka přijde později, hrůůůza je, když přivezou oběd o půl hodiny dřív, nebo naopak je hrůůůza, když ho přivezou o něco déle. Hrůůůza je, když v televizi vystupuje jakýkoliv politik, když tam je jakýkoliv pořad. Tuhle jsem vyprávěla, že jsem dělala k obědu nové brambory s tvarohem, protože je má Vláďa moc rád, a vzpomínala jsem, jak si s naším tátou oba na chatě pochutnávali, když jsem je tam vařila. „To si vůbec nepamatuji, to je hrůůůza,“ řekla na to máma. Už vůbec nevím, co bych mohla vyprávět, aby to nebyla hrůůůza.

 

Poté, co se do bytu ve čtvrtém patře dostávali hasiči oknem z jeřábu, protože máma upadla a nemohla vstát, jsem se rozhodla, že situaci musím stůj co stůj řešit. Že chodit do práce, starat se o matku a mezi tím žít svůj život jaksi nezvládám. Dnes, po zkušenosti s Mrchou-rakovinou vím, že řešit jsem to měla hned po smrti táty. I přes matčin odpor. S velkou pravděpodobností by máma byla spokojenější, s velkou pravděpodobností by o ni bylo lépe pečováno, než jak jsem to stíhala já – později s pečovatelskou službou. Přemýšlím dál, co jsem jen měla udělat ještě jinak. Snad že jsme s mužem měli jezdit víc na dovolenou, ale to zase souvisí s mámou. Nechtěli jsme se vzdalovat, abychom v případě potřeby byli po ruce.

 

Usínám. Ráno se dávám do zběžného úklidu pak jdu nakoupit nějaké drobnosti do lékárny. Odpoledne ležím. Večer mám horečku. Snažím se ji snížit, několikrát si beru paralen. Ráno mám zarudlé jizvy a horečku. Pilně leduji. Jsem naložená v mražené zelenině pod svíčkovou. Nic. Horečka 39 st. Celsia. Manžel se tváří nešťastně. Vaří oběd. Paralen nezabírá. Přijíždí Adéla s mužem Martinem, po konzultaci s Ochráncem mě vezou na pohotovost nemocnice. Dostávám antibiotika – augmentin -, mám ledovat prso, a jedeme domů. Ráno jsou jizvy rudé, oteklé až po klíční kost a vůbec to není hezký pohled. Stává se ze mě ledová královna. Střídám zeleninu pod svíčkovou se špenátem a také zakoupeným modrým gelem. Později jsem přibrala hrášek. Antibiotika zabírají po 48 hodinách. Syn Filip mě veze na převaz. Sestra od docenta-prsaře, připomíná mi moji hodnou tetu Libušku, mi rány čistí. Radí ještě uvařit škrob a zmrazit. Večer při sprchování z jizev teče něco, co nejde zastavit. Jsem nakloněná nad vanou, sprchuji se studenou vodou a pořád něco teče. Přikládám hrst sterilních obvazů, mražený hrášek a usínám. Ráno nemám teplotu. Hurá. Filip mě veze na převaz. Opět mě sestřička, říkám jí Libuška, rány čistí. Tak to trvá celý týden. Čištění, ledování, sprchování. Ochránce mi sděluje, že odoperované uzliny jsou čisté. Hurá! Že bude třeba nasadit asi hormonální léčbu a radioléčbu. Ale že se rozhodne až příští týden. Nic není definitivní. Reaguji zcela neadekvátně: „Když hormonální léčbu, to ještě ztloustnu?“ Ochránce je zjevně překvapen. Zatímco on bojoval o můj život, za mé prso, já mám starost o váhu. Uvědomuji si, jak jsem pitomá. On ale bez mrknutí oka dodává: „Nemusí to tak nutně být.“

 

Jsem degenerovaná

 

Je čtrnáct dnů od operace. Sestřička Libuška tentokrát pouze převazuje – už nečistí - a já jdu na sono jater. Mám tam být v půl dvanácté nalačno. Jsem nalačno, neustále si ověřuji, zda mám opravdu bagetu v kabelce a těším se, až nebudu nalačno. Doktorka mě položí na záda a vyšetřuje. Komentuje to slovy: „Tady je cysta 3krát 4 a tady další a ještě jedna. Kdyby se vás někdo ptal, tak abyste to věděla, že už tu ty cysty byly.“ „Co to znamená?“ Ptám se. „Ve vašem případě to jsou degenerativní změny, neznamená to pro vás nic. Metastáze tam nejsou,“ konstatuje. Jsem šťastná, i když degenerovaná.

 

Vzpomněla jsem si, jak mi asi v pětadvaceti moje praktická lékařka na mou stížnost ohledně bolesti zad odpověděla: „Ve vašem věku se s tím nedá už nic dělat.“ Asi jsem byla degenerovaná už tehdy. Vytahuji bagetu. Ještě jsem neopustila brány nemocnice a půlka je ve mně. Že nejsem mladá, krásná a žádoucí a že jsem vlastně degenerovaná, jsem si definitivně potvrdila asi tak před dvěma roky. Vytrhli mi totiž další zub. Nejdřív jsem chodila ke svému zubaři, „aby ho zachránil“. To už dobře znám. Vždycky ho chce zachránit a vždycky to dopadne stejně. Postup je takový: nejdřív můj zubař, pak sobota a neděle pohotovost a pak závěrečná fáze – můj zubař a kleště. Úkon sám není tak hrozný, ale ten výsledek. Další díra místo zubu. Teď už s tím nešlo nic dělat jiného než ty díry doplnit. „Buď ráda, aspoň budeš moct kousat,“ říká mi kamarádka Lenka, když si stěžuji, že se tímto dostávám do kategorie seniorů. Podotýkám, že Lenka je mladá, štíhlá, krásná a má všechny zuby. Pan doktor byl hodný a vymyslel, že udělá náhradu, která se bude moci doplňovat, podle toho, který další zub mi dá sbohem. Při první zkoušce jsem zjistila, že se zuby sice budou doplňovat, ale celé monstrum, že bude vyndavací. To znamená do skleničky, tak jak to dělá má téměř devadesátiletá matka. Začala jsem zjišťovat, zda kolegyně, kamarádky a přítelkyně v mém věku jsou na tom stejně, nebo alespoň podobně. Ano jsou. Ale ani to mě nevyvedlo z deprese. Když jsem si tak trochu posteskla v ordinaci, sestřička mi šeptala: „Já to mám taky a zvykla jsem si.“ Nahlas potom prohlásila, že jsou mnohem, mnohem a mnohem mladší, kteří „to“ mají také. Ještě že nedodala: „A nekňučte tady, ve vašem věku se nedalo nic jiného čekat.“ Po třech zkouškách byly nové vlastně třetí zuby hotové. Pan doktor je ještě upravoval a dobrušoval. Když držel moje zuby v klíně a obrušoval moji novou pětku vpravo dole, opravdu mě to na místě bývalé pětky začalo bolet. Říkám si, že jsem hysterická a co možná nejstatečněji sedím v zubařském křesle. Doktor vezme moje nové zuby, nasadí je do mé pusy a řekne: „skousněte“. Jak jsem stresovaná, nemůžu skousnout. Opakuje pokyn a já koušu úplně jinak – dávám dolní zuby před horní. Naštěstí je zubař silný chlap a zatlačí mi spodní čelist na správné místo. Vyndá moje nové zuby a dobrušuje. „Skousněte!“ Tlačí spodní čelist… Tak to opakuje snad stokrát. Vycházím z ordinace s otlaky na bradě a se sebevědomím, které se jen tak tak plouží po chodníku. V hlavě mi buší: „Jsem stará, jsem stará.“ Snažím se vzchopit a tak si říkám, že se musím odměnit. Půjdu s milou švagrovou Annou na oběd. Jeden z dalších šílených nápadů. Rýže mi zalézá všude možně, lepí se na nové zuby a kousky kuřecího masa raději polykám celé. Když už mám pusu úplně plnou jako dítě, které nechce jíst a převaluje sousto v puse a nemůže ho spolknout, jdu na záchod a snažím se zuby vyndat. Nejde to. Tak s nafouknutou pusou jedu tramvají domu a tam konečně zuby vyndavám. Ta úleva. Snažím se být ale holka statečná, proto zuby nasazuji druhý den. Odpoledne to vzdávám a potupně na veřejném záchodku se opět nových zubů zbavuji, kladu je pečlivě do toaletního papíru a do kabelky. Ale najednou zjišťuji, že nemůžu mluvit, protože se koušu do jazyka, který stále brousí v díře po zubech. Nasazuji zuby nové. Je to už menší zlo. Kouknu do zrcadla. Zjišťuji, že tváře se tolik nepropadají, když otevřu ústa, není to tak morbidní, jako bez nich. I sebevědomí se sice jen zlehka zdvihá z podlahy. Pořád mi našeptává, že jsem vstoupila do poslední etapy svého života, ale já mu říkám: „Třeba ta etapa bude ještě dlouhá a pěkná, vždyť ještě nejsem tak stará.“

 

Poslali mě na vyšetření kostí- na doporučence bylo scinti skeletu. V deset jsem si vzala jakýsi prášek, ve dvanáct jsem byla na oddělení nukleární medicíny. Tam mi něco píchli do žíly a že mám přijít ve tři. Dostávám ještě poučení, že nic nemám potřísnit tři dny močí, a když, tak hned umýt, vyprat. Látka se z těla vyloučí sama do tří dnů. Pak už můžu třísnit asi kde chci. Co teď? Jsem unavená. Rány po operaci nejsou stále zhojené, cosi z nich pořád teče. Když zůstanu v čekárně, sice nebudu unavená, ale obvazy se promočí. Jedu domů, kde stíhám vyměnit obvaz, napít se a jedu zase zpátky. V čekárně jsou tři ženy. Jedna stará paní čeká už tři hodiny na sanitku. Dovezli ji z Brandýsa a nějak na ni zapomněli. Druhá paní je z vedlejšího pavilónu nemocnice, ale také čeká na sanitku, nechodí. A pak je tu paní Dobrodějka. Ta se o tyto dvě paní stará. Dává jim pít, žádá sestru o sanitku pro paní z Brandýsa. Pro paní z vedlejšího pavilónu přijíždějí saniťáci a za chvíli odjíždí i paní do Brandýsa. Paní Dobrodějka mi stačí ještě sdělit, že je tu již poněkolikáté a jdu na řadu. Sestra mě ukládá na lůžko, které jezdí po kolejničkách. Zaveze mě pod jakousi bílou, kovovou kostku. Nesmím se hýbat, ale smím dýchat. Hurá. Lůžko po malilinkatých kouscích vyjíždí z podkostky. Už vidím jedno světlo, pak zářivku, po zhruba čtvrthodině se lůžko přestane hýbat, je na konci kolejí. Jsem v cílové stanici. Sestra mi pomáhá vstát a posílá mě do vedlejší místnosti. Tam si opět lehám na lůžko, ale tentokrát okolo mě krouží velké rameno z leva doprava a obráceně. Něco jako jeřáb okolo mě krouží. Opět smím akorát dýchat. Když mi sestra pomáhá vstát, ptám se, jak to dopadlo. Sděluje mi, že výsledky budou známy za dva dny – vyhodnocuje to lékař - a že je bude znát docent-prsař, který mě tam poslal. Odcházím, Dobrodějka na mě mává ještě z čekárny.

 

Proti Mrše chemoterapie

 

Nádor byl hormonálně aktivní, je nutné to zablokovat. Asi tak nějak mi sděluje Ochránce, co se se mnou bude dít dál. Znamená to brát tři až pět let pravidelně léky. Je to sice protivný, ale dobrý, říkám si. Ochránce pokračuje – ložisko bylo při stěně hrudníku. Nepřecházelo. Hurá, říkám si, ale Ochránce pokračuje, že je třeba ozáření na radioterapeutické klinice. Ano, hlesnu. „A já navrhuji,“ už slyším jako v mrákotách, protože někde vzadu v hlavě vím, co bude následovat, „indukční chemoterapii – 3 až 4 cykly“. Pak mi ještě Ochránce sděluje, že tomu říkají zlatý standard a že se mám rozhodnout. Jsem rozhodnutá. V tuto fázi hodlám do toho jít. Strašně se bojím! Jsou to tři neděle od operace, rány stále mokvají, jsem strašně unavená. Manžel se mnou chodí na procházky. Nejdřív obejít blok, pak dva. Má se mnou svatou trpělivost. Musela jsem ještě absolvovat ECHO, ale to je opravdu už jen něco jako sono srdce, a je tady den chemoterapie. Jedu na kontrolu ke své onkoložce a pak vcházím do místnosti, kde je osm lůžek. Jedno je volné, na ostatních leží muži napojení na kapačky. Přichází sestra, hledá moji žílu, je šikovná, našla. Připojuje pytlík s kapačkou a připravuje další dva. Komentuje to slovy: „Tak za hodinu, hodinu a půl to bude hotové.“ Nevzala jsem si nic ke čtení, ale pán, který leží vedle – je ve věku mého syna – mi nabízí noviny. Chodí sem už týden a zhruba tu denně stráví čtyři hodiny. Snažím se číst, ale zavírají se mi oči. Jako z dálky slyším rozhovory ostatních pacientů. Pán zezadu mluví se svým sousedem. Informuje ho, že je myslivec, že včera zastřelil čtyři kance. Laškuje se sestrou, které slibuje, že jí přiveze ukázat fotky. „To byste jí měl přivézt kus masa a ne fotky,“ komentuje to soused. Asi usínám. Stejný mužský hlas mě probouzí z mikrospánku: „Vy kouříte?“ ptá se myslivce. Ten přitakavá. „To byste ale neměl, já nekouřil nikdy,“ říká. Myslivec jen odsekne: „No vidíte a jste tady taky,“ a zve sestru na myslivecký bál. Pročítám noviny. Realitní kanceláře tvrdí, že na úrovni současných cen se budou držet nemovitosti s určitou úrovní architektury – to je mi ale novinka. Auta značky KIA se lepší, přetřásá se volba prezidenta, na komentáře nemám sílu. Téměř znovu usínám, ale už je tu sestra, která mě odpojuje. Volá dalšího pacienta, než se stačím obout a obléci kabát, moje lůžko je zase obsazené. Hotovo. Vycházím z nemocnice, přijíždí Filip, když vcházíme do bytu, téměř spím. Zalézám do peří, probouzím se vlastně až ráno. Čerstvá, optimistická, úplně svěží. Téměř nejím, bojím se, aby mi nebylo zle. Když se mi trochu zdvihne žaludek, vezmu si prášek od své onkoložky. Vložím ho na špičku jazyka, má mít jahodovou příchuť, ale ta je jen chviličku, pak je to hořké. Během několika sekund se prášek rozpustí a pak jen stačí chvíli počkat a je vám dobře. Peru, luxuju, vytírám, peču, převlékám postele. Další den jsem trochu unavená, ale nic mi není.

 

Bez vlasů

 

Čekám, kdy mi začnou padat vlasy. Ráno na polštáři jich pár je, ale není to zatím nijak tragické. Už mám připravené šátky a půjdu si koupit paruku. V sobotu jsme pozvali Filipa a Katku – jeho bezva ženu – na oběd. Ptali se, jak mi je. Bojím se, abych to nezakřikla, ale zatím říkám – brnkačka. Mnohem větší fyzickou bolest jsem zažila se zubama. Nebo třeba při porodech, při naražení ramene. Hlavní zátěž v mém případě je psychická. A nejhorší to bylo asi v začátcích, než se s vědomím, že máte Mrchu-rakovinu, smíříte, než se smíříte, že s ní chcete podstoupit nějaký zápas, že to bude stát asi rok vašeho života a že výsledek je stejně nejistý /s tím se ale nesmíříte asi nikdy/. Dnes tvrdím, že Mrchu mi odoperovali, teď dělám vše pro to, aby se náhodou nevrátila.

 

Výběr paruky byl dlouhý a únavný, nakonec se to podařilo. Na trhu je jich spousta. Vešly jsme s kamarádkou Zdenou do obchodu a už u nás byla prodavačka, která se zjevně před tím nudila a byla ráda, že ji někdo z toho vytrhl. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co chci, zda něco přirozeného, nebo trochu extravagantního, a tak prodavačka nosila jednu paruku za druhou. Po hodině jsem se rozhodla, prodavačka si oddechla, už už chtěla paruku balit. V tom ale zjistila, že poukaz vystavený onkoložkou je třeba potvrdit ještě zdravotní pojišťovnou v místě bydliště. Cestou domů již v pojišťovně samozřejmě nepracovali, a tak jsem tomu musela věnovat druhý den. Sotva jsem se táhla, nebylo mi dobře. „Ale, co když mi vypadají vlasy a já zůstanu bez paruky,“ říkala jsem si cestou. Do pobočky pojišťovny jsem se doplazila druhý den ráno silou vůle. Poukaz jsem doslova strčila do ruky nějaké paní, která vykoukla ze dveří, a sedla jsem si na lavici na chodbě. Zhruba po pěti minutách ze dveří opět vykoukla ona paní, podala mi poukaz se slovy, že tam je razítko a tím je to vyřízené. Zcela vyčerpaná jsem dorazila domů a teprve další den jsem byla schopná si vyzvednout paruku. Vlasy mi začaly ve velké míře padat přesně na den čtrnáct dnů od první chemoterapie. Do té doby jsem prohlašovala, že vlasy dorostou. Že se nic neděje. Skutečnost byla najednou úplně jiná. Ucpané odpady ve vaně a v umyvadle, polštář pokrytý tmavou vrstvou vlasů a všude po zemi válející se chuchvalce vlasů. Sebevědomí na bodě nula a taky se zase vynořují černé myšlenky, jestli to vůbec stojí za to. Zda vlastně ztracený rok života léčbou vynahradí nějaký ten rok v relativně dobré kondici. Ale to opravdu nikdo neví. Nosím paruku. Potkávám známé, kteří nic o Mrše nevědí. Tvrdí, jak dobře vypadám. Ano, začala jsem se trochu malovat, kila navíc – daň za to, že nekouřím - mi vyhladily pleť. Paruka je opravdu na první pohled skvělá. Jen kdyby občas nevylézala z hlavy. Připomíná mi to kulichy s bambulema, co jsme nosili jako děti. Chvíli drží, ale pak se pomalu sunou nahoru. Pořád jsme je stahovali zpět na hlavu. Tak stejně teď stahuju paruku. Když jde někdo blízko za mnou, nebo třeba sedím v autobusu, mám pocit, že mně někdo stáhne paruku stejně, jako to kluci dělali s našimi kulichy. Naštěstí paruka nemá bambuli. Nejhorší je to ale v metru, kde vlaky před sebou tlačí velké množství vzduch a vzniká obrovský vítr. Mám obavy, že mi paruka uletí.

 

Čeká mě další chemča

 

Krev je zatím téměř v pořádku, dostávám vitamíny. Objevuje se mi vyrážka na rukou. Už poněkolikáté. Přičítám to nervozitě. Scházím se s kolegyněmi z práce, je to příjemné, přistihla jsem se, že jim trochu jejich starosti závidím. Vstávám brzy, jdu na kontrolu ke své onkoložce, pak mě čeká chemča. Je to obtížnější než minule. Nejdřív mi vynadá sestra, že nemůže najít žílu. Na druhý pokus ji najde, ale zjistí, že nefunguje „pumpa“, tak se vpich ucpává. To už kleje. Chce žílu z druhé ruky, tu bráním. Nechci mít tzv. sloní ruku. Po operaci mě varovali, aby z ruky, ze které vytahovali uzliny, nikdy nebrali krev, nebo na ní neměřili tlak. Sestra už svůj vztek nezvládá a vykřikuje, ať si tedy doktor, který to zakázal, jde napíchnout žílu sám. Bezmocně ležím na lůžku a usedavě se rozpláču. Na čtvrtý pokus se zdárně chemča do mě vlévá. Sestra se zklidní, asi jí udělalo dobře, že si mohla na někom vylít vztek a neminulo se to účinkem. Odcházím vyčerpaná. Filip mě veze domů, usínám. Jsem unavená i druhý den, ale musím za mámou, která má 88 narozeniny. Bezmocně leží v posteli, nepoznává mě ani bratra. Něco říká, ale nerozumíme jí. Třetí den je únava snad ještě horší. Prakticky nevylézám z postele. Začínají Velikonoce. Zatímco podřimuju, manžel peče kousek krůty a dělá bramborovou kaši. V polospánku slyším, jak pouští vodu, cinkají skleničky, zaslechnu bouchnutí dvířek u linky. Najednou mě zalévá pocit bezpečí, klidu a štěstí. Stejně, jako když jsem byla malá a my děti jsme jezdily s babičkou a dědečkem na chalupu do Chudolaz. Spali jsme ve velké místnosti v patře a pod námi byla kuchyň. Aby do ložnice šlo teplo, v podlaze byl dřevěný kvádr asi desetkrát deset centimetrů. Když se vyndal, bylo možné sledovat veškeré dění v kuchyni. Často jsem ho ráno vyndavala, viděla babičku, jak si vaří bílé kafe a do něj láme chleba. Jak nám připravuje snídani. Někdy jsem ještě zalezla do postele a jako z dálky slyšela stejné zvuky jako teď. Pamatuju si přesně ten pocit bezpečí, tu vůni bílého kafe, jednotlivé zvuky. Už dávno jsem na to zapomněla. Usínám tvrdým spánkem, a když se probudím, konečně se cítím odpočinutá.

 

Umřela máma

 

Volá Anny – švagrová, když se vrátili z chaloupky z Velikonoc, měli ve schránce telegram. Jdeme s bratrem Mirkem pro věci do LDN. Pak pohřební služba. Je mi smutno, ale s Mirkem vše zvládáme. Teď konečně snad našla mír a klid. Upíři mi zase brali krev. Líbila se jim. Obraz (krevní) je v pořádku. Hurá. Mezi druhou a třetí dávkou bylo z 21 dní několik docela krušných. Několikrát jsem zvracela. To nebylo to nejhorší. Ráno vstanu z postele, docela dobrý – říkám si. Tak jdu něco málo nakoupit, pak se ještě trochu projdu a ejhle – ukrutná bolest v kotnících. Několikrát se zastavuji, nemůžu téměř dojít. Tuhle ukrutná bolest rukou. Po těch se naštěstí nechodí. Nad zápěstím mi otekla „zdravá“ ruka, z které mi nevyndavali uzliny. Bolí. Zhruba týden před třetí chemčou opět vylezla vyrážka na rukou. Na obou palcích a prostřednících. Po léčbě framykoinem-pudrem sice mokvající pupínky uschly, ale také popraskaly. Už to nesvědí, už to bolí. Hned po chemče to všechno zase okamžitě zmizí. Poprvé se vyrážka objevila po oznámení, že mám Mrchu. Zmizela po operaci a vždy před chemčou se zase objevuje. Zítra jdu zase na chemču. Nejdřív k onkoložce.

 

Třetí chemča

 

Všechno proběhlo až nadmíru dobře, dosud jsem z toho téměř v šoku. Sestra sice nevlídná, koukla na žíly, řekla, že s tím nechce mít nic společného a zavolala kolegyni. Ta chvíli hledala, omluvila se, že to bude nepříjemné. Ani jsem nevěděla jak, a už jsem byla připojená. Bezva. Vedle mě uléhá žena z Kolína. Chválím jí paruku, ona na oplátku mně. Dáváme se do řeči. V Kolíně nemají tato zařízení, tak jich několik vozí každý den z nemocnice kolínské do Prahy. Ona se už léčí rok. Rostou jí vlasy. Poodhrnula paruku a pod ní byl centimetrový nádherný hustý tmavý ježek. Málem mi vypadly oči z důlků. Nádhera. Krev mám úplně v pořádku, tak doberu léky plus vitamíny, které mám, a dost. Snad tedy půjde vše dobře. Nedávno jsem potkala kamaráda z dětství, lépe řečeno zorganizoval to bratr, je to především jeho kamarád Milan. Poseděli jsme, popovídali, a když jsem se s Milanem loučila, říká: „Jsi veselá a dobře vypadáš.“ Já na to: „Místo, abych byla hubená a naštvaná, tak jsem tlustá a veselá, viď.“ Cudně ve svých 64 letech mi vzal hlavu do svých rukou a na čele mi udělal křížek. Je hluboce věřící herec Národního divadla.

 

Nechci být líná

Řekla jsem si už dost nečinnosti a začnu budovat něco na chatě. Máme v domě šikovného Vaška, tak ho pozvu a něco zvelebíme. Takže jsme jeli. Budujeme místnost pro umístění chemického záchodu. Přijeli jsme na chatu s palubkami, zateplením a okýnkem a v kůlně udělali prostor. Harampádí vyklidili a Vašek začal, zatímco já si šla lehnout. Odpoledne jsem udělala kávu, s Vaškem ji vypila a šla si lehnout. Zatímco jsem slyšela elektrickou pilku, zabíjení hřebíčků, vrtání a jiné bušení, upadala jsem do polospánku. K večeru jsem se vyštrachala z postele, udělala něco k jídlu a šla si opět lehnout. Bolely mě všechny svaly, nohy, kotníky. V noci mě ukrutně bolelo v krku, tekla krev z nosu, ráno vše bylo téměř dobré. Po dvou hodinách jakési činnosti jsem si zase musela jít lehnout. Pálila mě snad žáha, půjdu, nebo nepůjdu zvracet? Večer bylo zhruba hotovo a jeli jsme domů. Sebekriticky přiznávám, že jsem to přehnala- Ráno na krev a na kontrolu. Vše v pořádku. Ptám se na bolesti svalů a kotníků – to je při chemoterapii prý normální. Jsem klidná. Když mi volá kamarádka Tonerka z chaty, zda nechci jít další den do divadla, jsem nadšená. Jdu. Na dopolední představení - generálku - s důchodci. Bezva, ale po půlce jsem tak unavená, že chci být doma. Doma si lehám, něco mě pořád tlačí do zad. Prohledávám postel, zda jsem někde nenechala kapesník. Nikde nic. Uléhám znova a on to takový tukový šrůček na zádech, který se jaksi špatně složil, když jsem si lehala. Tak jsem tlustá. Kdo nezažil, nepochopí. Omezuji se v jídle, snažím se jíst zdravě a – tloustnu. Kam to povede? Projdu ještě aspoň dveřmi, aby mě nakonec nemuseli sundávat jeřábem, jako jednu paní v Americe? Připadám si jako tlustý bílý červ, bez chlupů na hlavě i na těle, jen očka vykukují z hlavy. Ale i ty strašně pálí a jsou úplně přivřená, jak jsou oteklá.

 

Do čtveřice všeho zlého

 

Je neděle a ve středu jdu na další chemču. Už čtvrtou. Není mi dobře. Ukrutně mě bolí nohy od kolen dolů. Na celém těle jako by píchalo tisíce jehliček. Ruce mám těžké a z očí mi neustále tečou slzy. Jsem ukrutně unavená. Včera jsme jeli z chaty autobusem, ani nevím, jak jsem k němu došla, ale Vláďa říkal, že se nám lidi, které jsme potkávali, posmívali. Měli narážky, jako: „Vám se odsud nějak nechce.“ V autobuse jsem hledala igelitový pytlík, chtělo se mi zvracet. Naštěstí nic. Když jsem došla domů, padla jsem do postele. Neděli jsem strávila v posteli, nohy mě ukrutně bolí. Zvracím, pláču a vůbec je se mnou k nevydržení. V pondělí se doplazím na krev a pak rovnou do postele. Tloustnu. Pohled do zrcadla mi dělá zle. Odporné. Poslední chemča nebyla opravdu nic moc. Ale scénář stejný, jako vždy. Přijdu domů - spím. Druhý den pohoda, nejhorší je třetí a čtvrtý den. Jedu s Vaškem Blažkem na chatu dokončovat WC v kůlně. Bude dlaždičkovat a dělat závěsný systém na nářadí.

 

Další vyhánění Mrchy

 

Stavba zdárně skončila a já zcela vyčerpaná vstávám a jdu do nemocnice na simulátor. Vejdu do ordinace, sestra vytáhne fotoaparát a vyfotí mi obličej s číslem na destičce pod ním. Přesně jako znám z krimifilmů focení zločinců. Pokračuji podle pokynů dál. Svléknout do půl těla, lehnout a pak vydržet ve zvláštní poloze. Pak sestra udělala několik červených čar na mé tělo, řekla, že to nemám smýt a odcházím. Bude následovat CT plic. Bojím se. Ráno jede poprvé metro až k nám, takže zrušili několik autobusů. Jeden z toho mě značně přibližoval k nemocnici. Vymýšlím novou trasu, nakonec je cesta o dvacet minut delší než bez metra. CT trvá asi čtvrt hodiny, domů se mi cesta zdá nekonečná. Chodím na záření. Opravdu to zatím nic není. Lehnu si, okolo mě krouží přístroj, vrčí, škrundá a zase vrčí. Za chvilinku vstávám, obléknu se a jdu pryč. Lidi v čekárně už znám od vidění. Ta parta se občas obměňuje. Je tam paní z Kolína, které už dorůstají nehty. Další paní posune paruku a chlubí se novými vlasy. Tuhle tam přišla neznámá, vysoká, štíhlá asi padesátiletá v krásném dlouhém koženém kabátě. Ten si položila vedle sebe, zabrala dvě sedačky. Sousedka se ptá, zda je někdo v kabinkách. Do neznámé jako když střelí, ujala se slova: „Samozřejmě že jsou obsazené. Jinak by někoho volali. Já tam budu taky dlouho, mám plíce.“ V tu chvíli se příšerně rozkašlala. Všichni v čekárně ztuhli v očekávání věcí příštích. Ale kašel se uklidnil a ona neznámá pokračovala: „Oni mi říkali, že záření mě bude dráždit – a dráždí. Víte, ale já stejně pracuji. Já jsem Novinářka.“ Zmlkla a očekávala reakci. Nic. Pokračovala tedy sama. „Já bych nevydržela sama bez práce, já musím psát, telefonovat a být na e-mailu. Jsem na volné noze.“ Reakce zase žádná, hrobové ticho. Za chvíli se potichounku ptám paní z Kolína, kdy jí začaly růst vlasy. Novinářka teatrálně vyskočila ze židle, strhla paruku, kterou položila na svůj dokonalý kabát, a zvolala: „Mně už také rostou vlasy. Mohla bych chodit bez paruky, podívejte.“ Sledovala jsem čekající muže. Klopili oči, nechtěli to vidět. Ženy si mezi sebou vyměnily pohledy a zarputile mlčely. Volají mě do kabinky. Pokaždé je atmosféra trochu jiná. Ale lidé stejní. Tu a tam někdo dokončí léčbu a přijde někdo jiný. Velkou Novinářku jsem tam už nepotkala. Mám za sebou dva týdny záření, zbývají ještě tři. Dnes jsem si lékařce postěžovala, že mě bolí nohy, a ona mi sdělila, že ona za to nemůže, že to není zářením. Tak nevím, co s tím. Strávila jsem tři hodiny na kožním. Pardon dermatologickém oddělení nemocnice. Poslala mě tam onkoložka poté, co viděla moje ruce. Opět odporná svědivá vyrážka. Čekárna je zcela zaplněná, odhaduji třicet lidí, a přicházejí další. Ještě že jsou zavedené regulační poplatky, nedovedu si představit, jak by to vypadalo bez nich, to bych tam čekala dodnes. Vedle mě se uvolnilo místo, mladá těhotná žena se potřebovala protáhnout a chvíli se projít. Místo jí zasedá čiperná šedesátnice, která potřetí vykládá do telefonu, jak se poškrábala na zadní části těla a přetrhla klíště. Zbyla jí tam prý hlavička, což jí prý sdělila v jejím domě odchycená sociální pracovnice. Ordinuje se ve třech ordinacích. Po hodině čekání nadskakuje paní s hlavičkou klíštěte v zadní části a teatrálně prohlašuje, že chtějí (myslí doktory) třicet korun a stejně se čeká. Jiná paní jí opáčí: „Jste na klinickém pracovišti a na případy zde je potřeba hodně času. Sem lidi nechodí s prkotinami.“ Trochu zalézám hloub do židle a potají si prohlížím ruce a přemýšlím, jestli ta vyrážka je nebo není prkotina. I paní s hlavičkou klíštěte kdesi chvíli mlčí, možná i ona přemýšlí. Po další hodině čekání se neklidně začne rozhlížet a ukazuje prstem na spolučekatele: „Vy jste přišel později než já, a vy taky,“ ukazuje na mě. Chvíli odporuji, pak to vzdávám. Po další hodince začne moje sousedka uvažovat na hlas: „Kdybych šla na středisko u nás, to bych byla už hotová.“ Neudržím se a odpovím jí: „To určitě.“ Nálada v čekárně začíná houstnout. Uklidňuji druhou sousedku, že je sice poledne, ale že mají otevřeno do pěti odpoledne a to nás určitě stihnou ošetřit. Paní s poznámkou o klinickém pracovišti se na mě povzbudivě usměje. A v tom mě volají. Lékařka prohlašuje, že se jedná o jakousi běžnou vyrážku – dyshidrotickou dermatitidu -, předepisuje mastičku a se slovy: „Šetřete s ní, jsou v ní kortikosteroidy,“ mě posílá ven. Odcházím a na sobě cítím závistivé pohledy, že už jsem volná. To společenství v čekárnách u lékařů jsou opravdu různá. Když jsem čekala na chemoterapii, nikdo spolu moc nemluvil. Cítila jsem z lidí spíš smutek, nebo strach? V čekárně u onkoložky už spoustu lidí znám podle vidění, zdravíme se, ale nikdy se nebavíme. Většinou si čteme noviny, knihy nebo jen tak koukáme do prázdna. V čekárně na záření je to jiné. Každý den tam čekám většinou přes hodinu - někdy i tři - a přibližně ve stejný čas. Ostatní jsou na tom stejně, takže už vím, že přijeli z Kolína, Českého Brodu, Lysé nad Labem. Normálně si povídáme, co bylo včera, jak se kdo dostal domů, kde na silnici byla zácpa. Paní Protekční, tak jsme ji pojmenovali s paní Kolínskou a Brodskou (pojmenovala jsem si je podle měst, odkud dojíždějí), se ale s nikým nebaví. Přijde, nepozdraví a většinou vypadá hodně naštvaně. Trochu se rozzáří, když ji volají dřív, než by na ni přišla řada. Nemáme jí to za zlé. V čekárně vlastně panuje pohoda, záření nijak nebolí, přesto každý počítá, kolik mu ještě zbývá. Asi tak dřív chlapi stříhali na vojně metr. Mně zbývá ještě pět záření a pak ještě osm, ale ty budou nějaké jiné. Mám sice na kůži červené spálené skvrny, ale není to nic hrozného. Mažu se poctivě panthenolem, ale asi to nestačí.

 

Rostou!

 

Už mám za sebou záření 25 dnů. Začaly mi růst vlasy. Nejdřív polehoučku, sem tam nějaký zárodek, připadala jsem si jako Švejk, pak houstly. Teď mám na hlavě mech. Je to radostné, i když mi poslední dobou záření nedělá úplně nejlíp. Nejen že mám spálené prso a okolí, občas mě přepadne zimnice – jen krátce. Ale hlavně občas blinkám. Myslela jsem, že aspoň trochu zhubnu, což bych potřebovala jako sůl, ale to tedy ne. Takže půjdu znovu na simulátor, tam mi pokreslí tělo jinak než dosud, a bude následovat osmjiných záření. Parta v čekárně se mění, většina lidí ozařování končí. I Paní Protekční, z které se vyklubala docela příjemná paní z Uhlířských Janovic. Jezdí autobusem. Má to do Prahy pěkně daleko. V nemocnici má zaměstnanou dceru, tak asi proto ji berou dřív. Ale přeju jí to, nechtěla bych jezdit takovou dálku každý den.

 

Co mi Mrcha dala a co naopak vzala

 

Pomalu opravdu s ozařováním končím. Nejdřív mě pomalovali jak indiána před bojem, pak nařídili jinak záření a po osmi procedurách jdu 26. června naposled. Hurá. Jsem spálená, kůže se mi loupe. Ale vydržím. Musím. A je to tady. Poslední den záření. Přivstala jsem si. Do čekárny vcházím v půl sedmé, ale zdaleka nejsem první. Poslední zabzučení přístroje – sláva, rozloučení s lidmi v čekárně, navzájem přání hodně zdraví. Onkoložka konstatuje, že jsem zdravá. Na kontrolu mám přijít za šest neděl. Uf. Dlouho jsem přemýšlela, zda taková Mrcha může člověku něco dobrého přinést. Usoudila jsem, že přinesla. Přestala jsem kouřit. Prakticky den ze dne. Naučila jsem se trpělivosti – těch hodin, co jsem strávila v čekárnách nemocnice, by vydalo na poloviční úvazek zaměstnání. Poznala jsem spoustu lidí, kteří na tom byli hůř než já, a byli milí, přívětiví a především si navzájem předávali naději. A co mi vzala? Především důstojnost a sebedůvěru – pokud jsem nějakou někdy měla. Jsem tlustá, bez vlasů a bez plánů. Ale snad zdravá. Naštěstí mi zůstal manžel, zůstali mi přátelé a hlavně děti se svými partnery. Už nikdy nebude nic jako před Mrchou.

 

 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.